Jdu na premiéru poslední části Pottera. Jdeme na 3D s dabingem. Dabing sucks. 3D sucks. Ale já to přežiju. Jde tu přece o Harryho!
Pamatuji se, jak jsem dostala svou první VHSku. Byl to kámen mudrců. Nothing changed. Snad jen to, že tehdy se mi líbil Harry a teď spíš táhnu k jiným typům. K těm evil. Jen ten Brumbál bude mojí láskou navždy.
Znáte takové ty dny, co se vlečou? Dny, ve kterých nedokážete dělat nic jiného než přežívat? Dnešek je líný. Ležím v posteli a kombinuji Terryho Pratchetta a Sex ve městě stejně snadno jako arašídy a buchtu s rozinkami. Zírám do jahodové Jogobelly. Nenávidím se. Ale dnes už nic nezvládnu. Nezvládnu vstát z postele a tak jen doufám, že nastane zítřek a vše bude jako dřív.
Běžím lesem. Je už večer a nikdo do lesa nechodí. Není vedro. V uších mám sluchátka. Ryo-kun mi vyřvává mozek.
A já zapomněla. Zapomněla na okolní svět. Běžím a zpívám si nahlas. Falešně. Nepřemýšlím. Jenom běžím. Protože teď mi naslouchá jenom ten les. Okolní svět a jeho problémy jsou mimo tuhle cestu.
Cesta ubíhá a já vím, že to zvládnu. Život ubíhá a já jsem si jistá.
Vybavuje se mi žena kolem čtyřiceti let (bez partnera), zoufale vytáčející číslo pořadu "Volejte Věštce" a naivně doufající, že jí pán s podivným hlasem řekne to, co chce slyšet. Vybavuje se mi moje učitelka na výtvarku, která mě naučila věřit na anděly a nosit pentagram. Vybavují se mi moje tarotové karty, které jsem nepoužila už roky. Vybavuje se mi klam, iluze a lež.
Ne, nevěřím v magii. Věřím v život. A on v tom asi není moc velký rozdíl.
